Quad Core 4:2:2:1 ratio Time Release Protein Blend
Think Smart, Eat Smart Per serving: 34g proteins, 7g BCAAs, 6g carbs, 1g fat Smartlabs®

Cvičení, posilování, svaly - vše na jednom místě!

Finále 1. ligy ve vzpírání družstev mužů - Sokolov

Je sobota 14. října 2017 9:45 ráno a za 75 minut začne první soutěž ve vzpírání, které jsem součástí...

Pavel Zadražil - rozhovor

Pavle, já vlastně ani nevím, jak začít tento rozhovor. Představovat se tentokrát nemusíš, rozhovor p...

Olympia Strongman - mistrovství ČR 2017 - profi

Už jste si přečetli první část reportu z MČR strongman Olympia Brno na http://osvalech.cz/zpravy/ite...

  • Finále 1. ligy ve vzpírání družstev mužů - Sokolov

    Je sobota 14. října 2017 9:45 ráno a za 75 minut začne první soutěž ve vzpírání, které jsem součástí...

  • Pavel Zadražil - rozhovor

    Pavle, já vlastně ani nevím, jak začít tento rozhovor. Představovat se tentokrát nemusíš, rozhovor p...

  • Olympia Strongman - mistrovství ČR 2017 - profi

    Už jste si přečetli první část reportu z MČR strongman Olympia Brno na http://osvalech.cz/zpravy/ite...

Zdeněk Vopřada - rozhovor Featured

pátek 21. červenec 2017 0:00

Zdeňku, tohle já náš první rozhovor pro Osvalech.cz Já tě samozřejmě znám velmi dobře, ale plno našich čtenářů ne. Představ se prosím lidem, kteří si tento rozhovor přečtou a popiš jim tvou cestu do USA.
 
Pocházím z Frýdku-Místku, je mi 42 let a ve svých 21 letech jsem se rozhodl, že vycestuji do USA a splním si tam svůj sen. Jako formu transportu jsem v té době používal autobus, nebo vlak, takže nějaké letadlo mi bylo úplně cizí. Když jsem se tedy dostavil taxíkem na letiště, odlétal jsem z Německa, tak jsem vůbec nevěděl, co se děje. Byl jsem úplně ztracený. Nevěděl jsem, kam mám jít a co mám dělat. Anglicky jsem nemluvil. Němčinu jsem neuměl. Mohl jsem jen běhat s letenkou po letišti, která byla tehdy samozřejmě jen papírová. Běhal jsem s ní a ukazoval lidem prstem Los Angeles a doufal, že mi někdo poradí. Na informacích mě poslali na Air France, což jsem nakonec našel. Pamatuji se, že jsem byl na tom letišti raději tři hodiny dopředu, kdyby náhodou. Cesta samotná byla v pohodě a to včetně přestupu v Paříži, odkud jsem tuším už letěl přímo do LA. V LA mě vyzvedl na letišti můj kamarád, který mi ze začátku v Americe poskytl ubytování a dal mi měsíc na to, abych se v USA rozkoukal, našel si práci a usadil se. Do USA jsem letěl úplně sám. Měl jsem sebou zavazadlo, tam pár věcí, tašku do posilovny a 600 dolarů v kapse. Do USA jsem ale přiletěl legálně. Měl jsem turistické vízum a v LA mi pak schválili pobyt na 6 měsíců.



Co tě k této životní cestě motivovalo?

Tahle cesta pro mě začala už prvními dny v posilovně. Cvičení mě bavilo, i když jsem tehdy samozřejmě o žádné Americe nepřemýšlel. Začal jsem si kupovat časopisy Muscle & Fitness, byl rok 1993, a já jsem se samozřejmě, jako většina, zamiloval do Arnolda. Četl jsem příběhy o Arnoldovi a Francovi. V tom mi jeden kamarád, se kterým jsme cvičili, začal říkat, že bychom to také mohli zkusit. I z nás by mohli být další Franco s Arnoldem. Ze začátku jsem tuhle myšlenku ignoroval, ale čím více jsme o tomhle mluvili, tím to bylo blíž a motivovalo mě to. Nakonec jsem se tedy po 3 letech rozhodl, že odletím do Ameriky. Může za to tedy Arnold s Francem a příběhy o nich. Je to tedy všechno o posilování a kulturistice. Tím jsem si také vytvořil sen, za kterým si chci v životě jít a dosáhnout na něj. Chtěl jsem se stát profesionálním kulturistou v Americe.

Jaké to pro tebe bylo splnit si ten sen, na který jsi tak dlouho čekal?
Pozn. Zdeněk získal profi kartu na soutěži NPC Masters Nationals 2015, kde vyhrál supertěžkou kategorii nad 40 let.
 
Splnil jsem si svůj sen a nikdy na to nezapomenu. Ten pocit mám stále v sobě, i když to je už dva roky, co se mi to podařilo. V životě jsou určité pocity, na které člověk nikdy nezapomene, a tohle je jeden z nich. Já měl tento sen uložený ve svém srdci opravdu hluboko a myslel jsem to s ním opravu vážně. Tvrdě jsem pro to pracoval a nevzdal jsem se. Prošel jsem si těžkými časy, často jsem končil v slzách a na kolenou, ale odmítl jsem to vzdát. Ten pocit, který máte, když se vám ten sen splní po tom všem, co tolik bolelo, je to nepopsatelné. Nad tím, co se mi povedlo, přemýšlím v tom smyslu, že věřím v sílu lidského myšlení. Pokud něco člověk opravdu chce, přemýšlí nad tím, jde si za tím a tvrdě pracuje, tak věřím, že toho dosáhne. Pokud tomu opravdu věnujete to, co tomu věnovat máte, tak je to pouze otázka času. Je to nevyhnutelné.


 
Jak hodnotíš svůj život po zisku profi karty? Změnilo se něco?
 
Můj život se nezměnil. Stále jsem Zdeněk Vopřada. Otec. Manžel. Člověk, co pomáhá druhým s tím, aby si i oni uskutečnili své sny a cíle se staly realitou. Snažím se lidem pomáhat pozitivním přemýšlením a příštupem. To mě baví a dává mi to sílu. Moc se toho tedy nezměnilo. Soutěží v profíkách za sebou několik mám, ale vždy jsem byl na posledním místě. V tomto směru se musím ještě hodně zlepšovat. *smích* Soutěžení mě stále baví a dělá mě to v nitru šťastným. Soutěžit tedy budu i nadále. Až to nebude zábava, až mě to nebude bavit, tak s tím skončím. Cvičení a tento životní styl však bude součástí mého života navždy.
 
Jsi teď v USA šťastný?
 
Wow, to je otázka dost na tělo. V životě je hlavní to, co v životě člověk dělá a s kým žije. Můžete být kdekoliv na světě, ale hlavní je, abyste dělali to, co vás dělá uvnitř šťastným a bavilo vás to. Zároveň musíte být s někým, kdo vás dělá šťastným a s kým se šťastný cítíte. A to se mi podařilo. Srdcem budu vždy Čech, ale od roku 2012 jsem americkým občanem.
 
Jak vypadá jeden typický den v životě Zdeňka Vopřady a jakou roli v něm hraje tvá rodina?
 
Moje dny se liší v tom, jestli jsem mimo sezónu, nebo v přípravě na soutěž. Předsoutěžní období je velice náročné na čas. Vstávám v 5 hodin ráno a připravuji se na aerobní cvičení, které trvá 45 minut. Poté si připravím jídlo, osprchuji se a věnuji se klientům v posilovně, kterou mám u sebe doma. Je to takové malé fitko, kde můžu své klienty trénovat. Poté následuje další jídlo, po kterém je čas na můj vlastní trénink. Po tréninku pózuji a věnuji se přípravě dalších jídel. Někdy mívám tréninky dva, někdy jeden. Mám-li dva, tak dojde i na něj. Aerobní cvičení mám většinou dvě. Večer ještě pracuji na své volné sestavě, kterou procvičuji.
 
Po celý den se snažím co nejvíc věnovat své rodině. Ráno se věnuji dceři, která má prázdniny. Té připravuji snídani, kterou si ale někdy udělá i ona sama. Někdy ji samozřejmě připravuji i oběd. Manželka je touto dobou v práci, ve které je od 8 do 5. Po zbytek dne je dcera většinou se svými kamarádkami, které mají také prázdniny. Rodina mě v kulturistice podporuje. Manželka je mi velikým fanouškem. Moje dcera také obdivuje to, co dělám, líbí se jí to. I ona se v tom vidí a snaží se motivovat druhé lidi a pomáhat jim. Pokud vidí, že má někdo problém, tak se snaží pomoci. Teď se mě navíc zeptala, jestli bych ji mohl vodit do posilovny a trénovat s ní. Takže začneme pomalu cvičit, ze začátku jí bude stačit cvičit dvakrát týdně.
 
Můj den je tedy našlapaný. Mám kulturistiku, svou práci, musím se věnovat sobě a také své rodině. Snažím se také věnovat svým fanouškům, pro které vytvářím svá videa. Ta pak může každý sledovat na mém facebooku a na youtube. Je toho dost. V mimosoutěžním období toho je samozřejmě méně. Necvičím tolik a aerobní aktivitu vykonávám asi jen třikrát do týdne.


 
 
Hodně mě zaujalo, že ses v letošním roce vrátil k něčemu, co jsi miloval v minulosti. Mluvím o silovém trojboji. Kde se vzal tento nápad a jak soutěž dopadla?
 
Silový trojboj pro mě začal v tomto roce tím, že jsem se vrátil do posilovny ke svým kamarádům, se kterými jsem posiloval dříve. Většinou to byli opravdu silový kluci, trojbojaři. Borci, kteří jsou do toho železa zamilovaní a trénují vážně tvrdě. S crossfiťáky nebo physique cvičenci bych trénovat určitě nemohl. Já jsem opravdu spíše ten iron warrior, železný válečník. S trojbojem jsem skončil v roce 2013, kdy se uzavřela naše hardcore Big Iron Gym posilovna, ve kterém jsme tehdy trénovali. Po uzavření posilovny jsme šli každý svým směrem. Loni mě kluci kontaktovali, že mají takovou svou posilovnu v garáži a jestli tam s nimi nechci trénovat. Říkali mi, že potřebuju zlepšit záda, tak ať je jezdím cvičit k nim. Že prý bude nejlepší, když se vrátím na tréninky k nim a jezdím ty záda opravdu old schoolově, tzn. mrtvoly, těžké přítahy velké činky, jednoruček, t-bar apod. Rozhodl jsem se do toho jít a začal jsem tam cvičit mrtvolu. Tohle bylo v létě a já jsem se pak na začátku podzimu rozhodl, že začnu cvičit i bench press. Po další krátké době jsem s nimi začal také dřepovat. A trojboj byl na světě. Pondělí bench press. V sobotu brzy ráno dřepy. Ve středu mrtvý tah. Ze začátku jsem si dal takové cíle, že dám 500 liber (225kg) na mrtvý tah šestkrát. To samé pak na dřep. Chvilku jsem trénoval tímto stylem a pak jsem se rozhodl, že když už takhle cvičím, tak půjdu také na full meet v trojboji. Měli jsme tu soutěž pro vojenské veterány, což pro mě byla další motivace navíc, protože to nebylo jen pro mě, ale bojoval bych i pro někoho jiného. Tuhle soutěž jsem také chtěl věnovat jako památku našemu trenérovi - Rick Hussey - kterého znám už asi od roku 2000. To on stál za tou posilovnou Big Iron Gym. Je to skvělý chlapík. Je to také kmotr mé dcery. Tenhle náš kamarád, Rick Hussey, však podlehl v roce 2010 rakovině. Trojbojařský meet jsme tedy věnovali hlavně jemu.
 
Já tomuhle silovému tréninku strašně věřím. Podobný trénink pomáhá zvýšit tu hustotu a tvrdost svalů, kterou pumpováním neuděláte.


 
Soutěž nakonec dopadla skvěle. Přežil jsem to. Navzdory mým zraněním (zlomená kyčelní kost z roku 2003 při dřepu, zlomené předloktí z bench pressu a zlomená žebra z deadliftu) soutěž dopadla dobře, skončil jsem na druhém místě. Ještě se ale v rychlosti vrátím k těm zraněním, která mají co dočinění s tím přemýšlením a silou mysli. Já jsem tehdy přemýšlel právě nad tím rizikem zranění, to bylo vše, co jsem měl v hlavě. A právě tím si myslím, že jsem si tato zranění přivolal a způsobil. Nemůžou za to ty těžké váhy, ale to, jak ovládáme svůj strach a své emoce.
 
 
Jak asi vypadal trénink v přípravě na trojboj, pokud bys měl zajít trošku více do hloubky?
 
Bylo to jednoduché. Pondělí byl bench press. Středa mrtvý tah. Sobota dřepy.
 
Po benči následovaly jednoručky na rovné lavici, rozpažování hlavou nahoru a pec-deck, nebo tlaky v sedě na stroji.
Ve středu po mrtvolách přítahy v předklonu s velkou činkou a poté T-bary nebo přítahy jednoruček v předklonu. Na konci dva spíše kladkové cviky, jako například stahování kladky a veslování v sedě.
Po dřepech byly legpressy a hacken dřepy.
 
Opakování u bench pressů, dřepů a mrtvého tahu byly vždy jedničky, nebo dvojky. Asi tři týdny před soutěží už jen jedničky.
Pokud bych se měl vyjádřit k aktuálnímu tréninku, tak tam byl rozpis podobný, jen u těch trojboj disciplín už vyšší opakování, tzn. 6-10. Také tam zařazuji intenzifikační metody, jako jsou například shazované série. Ty mám nejradši po 5 opakováních v každé sérii. Poslední pak do mrtva. Hlavní cviky pro tuto techniku jsou bench press, t-bar rows a dřepy.


 
Další cviky většinou 6 až 10 opakování a 4 série. Ve čtvrtek jsem si ještě dával ramena. Tam dělám military press, upažování s jednoručkami a upažování na zadní delty. Někdy dávám také krčení ramen. Opakování 6 až 10. Tricepsy pak kladka ve stoje a francouzské tlaky v leže. Opakování 8 až 12.
 
Biceps byl v pondělí po bench pressu. První cvik většinou scottova lavice a poté jednoručky ve stoje. Na konci kladiva. Opakování 10 až 12.
 
V pátek jsem měl ještě trénink zad, který byl formou gigantických sérií. Je to takový kruhový trénink, kdy jedu neustále dokola několik cviků, jako jsou stahování kladky na několik způsobů, veslování, pull-over na kladce apod.
 
Co tě čeká dál? Máš za sebou soutěž v Chicagu, uvidíme tě ještě letos na prknech?
 
Nevěřím v to, aby si dával sportovec dlouhou pauzu. Pokud s něčím začnete, tak v tom také máte pokračovat. Navíc když už nejste nejmladší, to je ještě náročnější se k tomu vracet. V plánu mám tedy ještě soutěž na Tampě, která se uskuteční 4-5. srpna. V listopadu bych se pak ještě rád zúčastnil velké soutěže na západě USA, kterou je IFBB FERRIGNO LEGACY v Kalifornii. O této soutěži však ještě stále jen uvažuji.
 
Zhodnoť mi nějak soutěž v Chicagu. Vím, že se ti tam stalo něco neobvyklého.
 
Do Chicaga jsem dorazil ve středu asi v 7 večer. Tam mě vyzvedl český kulturistický brácha Petr Šenkýř, u kterého jsem v Chicagu bydlel a moc mu děkuji za jeho pohostinnost. Dny před soutěží se mi povedlo dokončit podle plánu. Byl jsem plný, ostrý, tvrdý jak žula a krásně vysušený. V pátek jsem se vydal na soutěž a při rozcvičce jsem si najednou začal všímat, že tam jsem sám. Žádný další kulturista se nerozcvičoval. Šel jsem za promotérem soutěže a zeptal jsem se, kde se rozcvičuje zbytek kluků a on mi odpověděl, že Open kulturisté závodí zítra, v sobotu. Při prezentaci ve čtvrtek jsem špatně rozuměl, protože jsem si myslel, že Open jde v pátek a Masters v sobotu. Chtěl jsem závodit v obou kategoriích. Lehce jsem zpanikařil, protože mé tělo bylo připravené jít na prkna a ukázat se v té nejlepší formě právě teď. V tuhle chvíli. Ne až další den, za 24 hodin. Jeden den může v kulturistice znamenat všechno. Byl jsem plný a nacukrovaný. Co teď? Šel jsem si tedy dát lehký pumpovací trénink a pořádně si zapózovat, když už jsem v sobě měl všechny ty sacharidy. Pózoval jsem 45 minut a pak jsem si chtěl odpočinout. Voda začala odtékat a já byl každou minutou tvrdší a vysušenější. Tak moc jsem se chtěl ukázat na prknech právě v tento okamžik. To byla panečku forma. Bohužel to nešlo, soutěž byla až zítra. Po pár hodinách už byly svaly unavenější a ztrácely plnost. Začal jsem mít strach, že takhle prázdný budu i zítra na soutěži, a tak jsem si šel dát něco k jídlu. Dal jsem si trojitý burger se solenými hranolkami. Vodu jsem držel na minimu. Zafungovalo to. Byl jsem znovu plnější a odpočatější. Po zbytek dne jsem jedl jen kuře a chřest. V sobotu jsem vypadal dobře, ale asi o 5% hůř, jak v pátek. Na zádech a na nohách se drželo víc vody. Když jsem přijel na soutěž, tak jsem začal mít veliké křeče. Nejvíc to odnesl hamstring, který mi znehybněl na 10 minut. Musel jsem si vzít trošku soli a elekrolyty. Na soutěž jsem tak nějak dokulhal, ale na prknech mě křeče nechtěly opustit a kvadricepsy jsem téměř vůbec nemohl pózovat. Spíše jsem je musel nechávat uvolněné. Nakonec jsem spolu s několika dalšími závodníky skončil na děleném 16. místě. V Masters jsem skončil z 9 závodníků na 6. místě.
 
Plánuješ navštívit Českou republiku? Určitě by se tu s tebou rádo vidělo moc lidí a to klidně formou semináře.
 
V tomto jsem dost finančně limitovaný. Mám sice svého sponzora, který mi s cestováním pomáhá, ale to platí jen pro soutěže tady v USA. Takže se mi stará o letenky a hotel. Ta příprava je ale i tak finančně náročná, což ví každý, kdo kulturistiku dělá. Kromě těchto letenek a hotelu si vše hradím sám, a pak mi nezbývají ty peníze na to, abych si zaplatil za ten trip do České republiky. Buď tedy budu soutěžit, nebo přijedu na návštěvu. Je to buď jedno, nebo to druhé. Českou republiku bych však navštívil strašně rád. Jsem ale skromný a i když vím, že tam mám fanoušků hodně, tak vůbec nevím, jak bych něco takového zvládl. Nikdy jsem něco takového, jak seminář s mou osobou, nedělal. Bylo by to poprvé. Když by těch lidí bylo opravdu hodně, tak bych se určitě styděl, jsem stydlivý. Bylo by však velice krásné seznámit se s fanoušky, poznat je a pozdravit se s nimi osobně. Pokud se tedy taková návštěva uskuteční, tak by šlo o rok 2018 nebo 2019. Je těžké předpovídat budoucnost.
 
Zdeňku, díky za tvůj čas, který jsi mi věnoval už poněkolikáté. Jsi uprostřed přípravy, máš toho hodně a ještě se do toho věnuješ rodině, takže si toho moc vážím. Chtěl bys závěrem někomu poděkovat, nebo vzkázat cokoliv svým fanouškům?
 
Určitě bych poděkoval své rodině, která mě v kulturistice podporuje. Jsou semnou na té mé cestě a fandí mi, čehož si moc vážím. Musím poděkovat také svým kamarádům z fitka, kde cvičím. Jedná se o Jim Grandick's Big Iron Compound Strength and Fitness. To jsou právě ti trojbojaři, kteří mi pomáhají s tréninky a povzbuzují mě. Dále děkuji svému sponzoru, kterým je Tim Rexius. Děkuji i tobě za tohle interview a také všem fanouškům, kteří mě sledují a podporují tento sport. Také děkuji tomu nejvyššímu, že mě takhle opatruje a já nad sebou mám toho svého anděla, který mě drží v bezpečí. Jsem zdravý a jsem za to moc vděčný. Děkuji Bohu za všechnu tu energii a sílu, kterou mi dává. Já díky tomu mohu i nadále pokračovat v tom, co dělám. Mohu povzbuzovat a motivovat ostatní nejen v ČR a Americe, ale po celém světě, a to mi dělá radost.

Zanechat komentář