Quad Core 4:2:2:1 ratio Time Release Protein Blend
Think Smart, Eat Smart Per serving: 34g proteins, 7g BCAAs, 6g carbs, 1g fat Smartlabs®

Cvičení, posilování, svaly - vše na jednom místě!

Pavel Zadražil - rozhovor

Pavle, já vlastně ani nevím, jak začít tento rozhovor. Představovat se tentokrát nemusíš, rozhovor p...

Olympia Strongman - mistrovství ČR 2017 - profi

Už jste si přečetli první část reportu z MČR strongman Olympia Brno na http://osvalech.cz/zpravy/ite...

Olympia Strongman - mistrovství ČR 2017 - amatéři

Olympia Strongman - mistrovství ČR 2017 je za námi. A mě teď čeká psaní reportáže, která bude delší,...

  • Pavel Zadražil - rozhovor

    Pavle, já vlastně ani nevím, jak začít tento rozhovor. Představovat se tentokrát nemusíš, rozhovor p...

  • Olympia Strongman - mistrovství ČR 2017 - profi

    Už jste si přečetli první část reportu z MČR strongman Olympia Brno na http://osvalech.cz/zpravy/ite...

  • Olympia Strongman - mistrovství ČR 2017 - amatéři

    Olympia Strongman - mistrovství ČR 2017 je za námi. A mě teď čeká psaní reportáže, která bude delší,...

Martin Štefl - rozhovor 1. část Featured

čtvrtek 1. červen 2017 0:00

V poslední době se mi stává, že ty nejlepší rozhovory jsou s lidmi, které nemám nijak dopředu vytipované díky jejich spojitosti s nějakou konkrétní událostí, před / nebo po které se snažím rozhovor se sportovcem udělat za účelem zviditelnění právě té konkrétní akce, toho sportu nebo především té osoby, se kterou se bavím. Rozhovor s legendou české strongman scény Martinem Šteflem přesně potvrzuje tohle pravidlo. Martina jsem si všímal na facebooku, kde velmi často prezentoval své názory a ukazoval svou osobnost. Že bych ho měl ale vyzpovídat, to mě vůbec nenapadlo. Všechno se to však změnilo asi týden před posledními strongman závody v Čáslavi, kdy Martin v komentářích pod plakátem soutěže v podstatě oznámil, že si jede zazávodit. To mě dostalo. Bez toho, abych tu psal nějakou slohovku, tak se posunu rovnou k samotným závodům, na kterých mě Martin moc zaujal tím, jak soutěžil. Hned první disciplína, to byl jeden z nejlepších zážitků, jaký jsem si  jako fanoušek strongmanů odvezl ze soutěže domů. Do toho mi Michal Tichý pověděl o Martinovi hodně věcí, o kterých jsem nevěděl... a bylo jasno. Martina jsem poprosil o rozhovor a on souhlasil. Výsledkem je rozsáhlý rozhovor s Martinem Šteflem, který se mi rozepsal tak, jako zatím nikdo. Martina jsem se vlastně ani nemohl ptát na nějaká témata, která jsem měl promyšlená dopředu, protože by byl rozhovor ještě delší, než je teď. A už teď jsem musel rozhovor rozdělit na dvě částí, protože číst tohle celé jako jednu část, to by pro vás bylo peklo. Tímto vám tedy představuji první část rozhovoru s Martinem Šteflem. Na druhou část téhož rozhovoru se můžete těšit ještě před reportáží ze strongman soutěže v Přelouči, kterou můžete očekávat někdy okolo 12. Června (10.6. 2017 se koná závod samotný). Pokud byste do budoucna měli zájem o podobné rozhovory s legendami českých silových sportů, které zažili ve svém sportu jiné období, než je to, ve kterém žijeme nyní, tak se mi prosím ozvěte ( Honza Kavalír / Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ).


1) Maďarsko 2001 – 2. místo

Martine, představ se prosím na úvod našim čtenářům, kteří strongmany nesledují tak dlouho, aby si tě pamatovali.
Ahoj, jmenuju se Martin Štefl, pocházím v Dubí u Teplic (severní Čechy) a je mi 44let. Začal jsem sportovat jako hodně mladý a to konkrétně řeckořímský zápas. Tam si všimli, že jsme docela tvárný a mam na sobě dost masa. Tak přišla nabídka jestli bych nezkusil kulturistiku a tu jsem dělal závodně asi 10 let. Byl jsem dost silovej. To znamená, že jsem tahal docela velký váhy při tréninkách. Už jako mladý jsem dřepnul 150 kg. K silákům jsem se dostal tak, že mi v roce 1999 přišlo z oddílu kulturistiky z Prahy, jestli bych nezkusil silovej závod v Praze. Vůbec jsem netušil, co to jsou Strongestmani, ale proč ne, byla to nová výzva. Tak se zaplatilo startovný 2500 kč a začal jsem trénovat. Trvalo nějaký měsíc, než jsem se dostal do nějaký fazony. Blížil se datum závodů, který měli být v Praze na Václaváku, kde byly obrovské ceny a tou hlavní bylo auto za 100 tisíc na prvním místě. Celou dobu s námi ten Pražák komunikoval, ale co se nestalo, pár dní před soutěží vše utichlo, telefony se přestali zvedat, na emaily odpovídat a závody se nekonaly. Nepamatuju si to přesně, ale myslím si, že mě pak kontaktoval pan Patenidis, ať přijedu do Prahy na trénink siláků a podívám se na závody. Byla to pěkná zkušenost jet si zatrénovat s Janem Bartlem a Jardou Němcem. V tu dobu byli oni na vrcholu. Koukal jsem na ně jak blázen, co dokážou oni zvednout a přemístit. Později jsem se poznal i s Jiřím Žaloudkem, se kterým jsem strávil hodně času jak na tréninkách, tak i na soutěžích po Evropě i v zámoří. Byli jsme nerozlučná dvojka a dost se nám dařilo. Byli jsme často zváni na závody po celém světě.

Kde pokračovat? Nabízí se tolik otázek. Kdy a kde jsi tedy absolvoval svůj vůbec první závod strongmanů a jaká to pro tebe byla zkušenost?
Svůj první závod jsem absolvoval u nás v Teplicích, protože jsem ho i pořádal. Nasbíral jsem informace a začal shánět sponzory a nechal vyrábět disciplíny. Pak jsem kontaktoval Prahu, že pořádám závody, a oni poslali závodníky. Přijel i Patenidis s nějakým Brňákem, co mu patří hala Rondo. Chtěl taky pořádat závody, a tak se přijel podívat, jak to vypadá. Nakonec ty závody pořádal i on v Brně. Tam jsem se zase poznal s Jiřím Žaloudkem a dalšími siláky. No a paradox je právě mé seznámení s Jirkou! Byla poslední disciplína, Atlasovy kameny, nikdy jsem tuto disciplínu nezkoušel a neměl sebou štěpařský vosk, ale během té disciplíny jsem koukal, co dělají ostatní. Plácali si nějakou hmotu na ruce a na hrudník. Viděl jsem tam jeden kelímek s voskem, nikdo se k němu neměl, a tak jsem si to začal dělat taky, ale ten vosk patřil Jirkovi Žaloudkovi. Přišel ke mně a říká: "To je tvůj vosk?" A já mu říkám, že ne. A on, ať ho koukám položit, protože je jeho. Jako nováčka mě to docela zarazilo.

Poznámky: Martin skončil na závodech v Brně na 4. místě a závody v Teplicích vyhrál. V Teplicích se představila jména jako Bartl, Buch nebo Golier.

2) Světová super série Praha IFSA 2001, 10. místo. Foto s Jiřím Žaloudkem 
 

Jak pokračoval ten příběh s Jirkou? Kdy se z vás stali dobří přátelé?
Myslím, že jsem si s Jirkou padli do oka a začali spolu dost komunikovat v přípravě na nominaci na Světový pohár IFSA v Praze (2001) -  to pořádal Dr. Patenidis na Štvanici. Přenášel to Eurosport. Začali jsme spolu trénovat, já jezdil k němu a on ke mně. Pamatuju si, že jsme fakt dřeli, protože místo bylo jen pro jednoho na té Štvanici. Na tu nominaci do Prahy přijelo 18 siláků z Čech a Slovenska. Konala se u Patenidise v areálu. Tenkrát u mě stál asi satan, já jí vyhrál a Jirka byl druhej. To mě dostalo do TOP týmu (dnes si říkají profíci) a všichni, co už delší dobu závodili, koukali jak blázen, že jsem všechny porazil. Na Štvanici jsem skončil na 10. místě z 12 siláků. Jirka byl 11tý. Bartl se nominovat nemusel, ten to rok předtím vyhrál, tak měl postup jasný. Jirka dostal divokou kartu na Štvanici. Když byla Štvanice a já viděl 11 nejsilnějších siláků světa, myslel jsem, že se mi to všechno zdá. Tam jsem viděl, jaký to jsou blázni, jak si ty závody užívají a dělají z toho show. Já osobně vnímám tři kategorie siláků. 1) Sportovec. 2) Šoumen. 3) Šoumen sportovec. Já se řadím do kategorie sportovec a Jiří je sportovec šoumen.
 
 
Měli jste před těmi 15 lety dobrou partu? Jaké závody po světě jste tehdy objížděli?  
Myslím si, že dřív jsme měli lepší partu, byla sranda bavili jsme se, užívali jsme si ty závody a plno siláků dělalo show pro diváky a oni to měli rádi. Byli jsme na Floridě v USA, na Miami. Výběr Evropy proti výběru USA. Závodilo se na pláži 4 dny v kuse. To se ale musí vidět, jaký kotel tam byl. Lidí každý den plno, odhadem 15 až 20 tisíc lidí denně. Lidi řvali, hecovali atd. Zázemí soutěže nepopsatelný komfort. Luxusní hotely jako Hilton Marriott. Bylo tam 8 Evropanů a 8 Amíků - věhlasný jména. Já tam skončil na 8. místě a Jirka tuším 10 místo. Letenka i ubytování hrazeno pořadatelem.  Podle umístění 500 až 1000 dolarů startovné, pak vyhraná disciplína 200 dolarů a peníze od 1 až po posledního vysoké částky v dolarech. No zkrátka bylo  vyděláno. Byli jsme tam 11 dní. Další světový pohár byl třeba v Karibiku na ostrově Svatý Martin. Byl to krásný život, dělal jsem, co jsem uměl a ještě si tím vydělával obrovský peníze. Třeba za mistra Rakouska 2004 Strongestman bylo 105 tisíc korun.
 

3) Světová super série Praha IFSA 2001, kamión


 
Wow! To zní jako profesionální sport. Přišel sis jako profesionál, když jsi byl na takových závodech, okolo tolik lidí a i odměny a přístup od pořadatelů byl takový?
To byl profi sport, nic jiného jsem nedělal, jen trénoval 2 krát denně, spal, jedl a závodil. Myslím že jsem byl malinká celebrita.
Můj režim byl následující:
Ráno jsem vstal. Procházka s pejsky. Snídaně. Trénink. Oběd. Spánek. Svačina. Trénink. Jídlo. Jídlo. Další jídlo a spát.  
Někdy jsem měl ráno disciplíny, jindy fitness. Otáčel jsem to, aby nebyl stereotyp. Jak jsem se začal objevovat v mediích, lidi mě začali poznávat. Dodnes se občas stane že mě lidi poznávají na ulici.
 
Tohle zní úplně neuvěřitelně, když to srovnám s tím, jak jsou na tom teď naši profíci. Vlastně jsi byl v situaci, ve které jsou ti top kluci co závodí na světových Arnoldech nebo World's Strongest Man. Myslíš si, že se něco mezi tvou a dnešní dobou ve světě strongmanů změnilo?
Asi jo, jsou větší peníze (jen u těch úplně nejlepších), je to víc známé, tahají se větší váhy, i když k něčemu mam výhrady, co za nás nebylo. Dost se změnily postavy siláků. Za nás byly víc svalnatější, ne tak tlustý, jako je tomu teď. Nebylo dovoleno používat výtaženky, ted se tomu říká trhačky. Bylo pěkně vidět, jak frajeři dřou a honí čas všude, kde to jde. Teď je to o té hrubé síle. Teď je to taková nesmyslná dřina jednoho nebo dvou siláků a další jen koukají a ani nenastoupí na disciplínu, protože tam jsou nesmyslné váhy. Potkal jsem se na závodech i s Pudzianowskim a porazil ho v jedné disciplíně, na což jsem fakt hrdej. Převracela se guma na 8 otočení a pro moje štěstí to natáčela i televize. No a já ho v té disciplíně porazil a oni to nechápali. Nemohli uvěřit, že jsem ho udělal. Já šel osmé otočení a on sedmé. Když jsem skončil, tak můj měřič času říká, že ještě jedno otočení. No a já mu říkám, že ne, že už jsem to 8krát otočil. A on si myslel, že to není možné, protože Pudziana bych přeci neporazil. Tak šli do přenosového kamionu a počítali moje otáčky a zjistili, že jsem ho fakt udělal. Tohle si budu pamatovat do smrti, jak vycházeli z kamionu a kroutili hlavou, že jsem ho fakt na gumě porazil. Je jasný, že mě pak s přehledem přejel, ale na tohle jsem fakt pyšnej. Býval to opravdu krásný život.  

4) Karibik, ostrov Svatý Martin, 4. a 5. místo 2003 IFSA Mistrovství světa družstev. Účastnilo se 10 zemí.
Martin Štefl, Jaroslav Kopecký, Manažér prof. Ivan Mach, Jan Bartl a Jiří Žaloudek


 
Jaký je tvůj vůbec nejlepší zážitek spojený se strongmany?
Můj největší zážitek u siláků? Asi to, jak jsem se ocitl poprvé na velký scéně mezi takovejma silákama v roce 2001 na světovém poháru IFSA ( https://pl.wikipedia.org/wiki/Super_Seria_2001:_Praga ) a stál jsem mezi obrama, jako byli třeba Svend Karlsen, Magnús Magnússon, Heinz Ollesch, Janne Virtanen, Wout Zijlstra atd. Koukal jsem na ně v TV a najednou stojím vedle nich, to bylo fakt silný. Oni ukázali, jací to jsou neskuteční blázni a jak říkám, bavili se tím závodem. Pamatuju si i že Karlsen mi i radil, jak na disciplíny. Brali mě sobě rovnýho, i když viděli, že jsem nováček a říkali klid tvoje doba ještě přijde. Taky za rok přišla, začal jsem jezdit na větší prestižní soutěže a potkával se s nimi dál!!!
Za zmínku stojí ale i tenhle "zážitek"...
V roce 2005 se konali závody na Slovensku v Trenčíně, ale zároveň to byla nominace na West European Strongest man IFSA Buk Maďarsko 2005. Sjelo se tam přes 20 siláků - ohromná konkurence i ze zahraničí, tak si umíš představit, co to bylo za šrumec. Přišlo i několik tisíc diváků, takže ohromný kotel fandících diváků. Já to tam tenkrát vyhrál, a tak jsem odjel za 14 dní na ty prestižní závody. Přenášel to tam tenkrát eurosport živě. Ty závody byly další nominací na závody v Brazílii na San Paulo a na Kanadu do Toronta. Měl jsem na ty závody 2 měsíce přípravu a nejezdil jsem nikam, dostal jsem i peníze na přípravu, abych se mohl soustředit jen na jedno a makat. Když se blížily závody v Maďarsku v Buku, tak jsem byl maximálně připravený a dá se říct, že to byla má životní forma. Jen pro představu: kláda 170 kg nebo guma 600 kg a to jsem měl jak papír. Této přípravě jsem dal fakt vše. Blížil se den DÉ k odjezdu. Ani doma jsem ten týden nesouložil a poslední trénink byl tuším úterý. Do závodů jsem jen jedl a odpočíval. K tomu ještě chodil se psi a přítelkyní na procházky, aby se ve mě hromadila síla a energie. Přišel den k odjezdu, sedl jsem do auta a vyrážím na závody směr Slovensko. Tam jsem měl přesedat do auta ke Slovákům. Za Slováky to vyhrál Jan Křeháček, tak jsem měl jet s ním, s manažérem a masérem na místo konání závodů. Co se nestalo, pár kilometrů před cílem jsem boural. Auto na místě totálka. Ve 130 km/h jsem usnul a naboural bez brzd do mostního pilíře. Má zranění? Naštípnuté žebro, koleno pobitý, kotník v háji no zkrátka dobitej jak pes. Doktor ze sanitky mě chtěl odvézt do nemocnice v Brně, ale já ho ukecal pod dohodou podepsání reverzu, aby mě pustil. Stáhnul mi kotník, koleno i žebra a dal mi injekce proti bolesti. Dostal jsem taky nějaký sebou, abych mohl závodit. On sice nechápal v jakým stavu že to chci dál závodit, ale to mě nezajímalo, pro mě to byla priorita. Říkal jsem mu, že na ty závody prostě musím a závodit budu. Tak mě hodili k 9 Křížům a já volal na Slovensko, co se mi stalo a oni pro mě jeli do Čech. Vyrazili jsme směr závody. Ještě, že Slováci měli velký auto, abychom se tam všichni vešli. Dojeli jsme na místo a když všichni viděli, v jakém jsem stavu, tak koukali a nechápali, že chci vůbec závodit. Byla večeře a pak spánek nespánek. Ráno snídaně, masér mě začal rozhýbávat a dávat do kupy, bandážoval kotník, koleno i hrudník. Přišel čas závodů a umíš si představit, jaká jména tam byla: Jarno Hams, Ádám Darázs, Heinz Ollesch, Jarek Dymek atd. Obrovský peníze. Za 1. místo 150 tisíc, 2. místo 100 tisíc a 3. místo 50 tisíc. Závodníků bylo celkem 12 a já jsem se i přes zranění držel na 2 až 3 místě. Přišla poslední disciplína, schody síly, já byl na 3. místě s velkým náskokem před 4. závodníkem Janem Křeháčkem z Slovenska. Když jsem tahal poslední závaží na poslední schod tak jsem ho tam dal a šel dolů, ale jak jsem byl nervózní, tak jsem ho strhnul dolů a musel jsem sním znova nahoru. Slovák mě udělal o půl budu a já skončil na 4. Místě. Nevěřil jsem vlastním očím a chtělo se mi brečet. Za 4. místo jsem dostal 15 tisíc, ale co bylo pro mě k nasrání, že mě udělal mojí vlastí chybou o půl bodu. Dostal 50 tisíc a peníze na přípravu na Kanadu a na Brazílii a to činilo 75 tisíc. Dodnes jsem to nějak stále nezkousnul Křeháčkovi. Na těch závodech vůbec neuspěl a skončil se závoděním.  Já v Maďarsku dostal ještě cenu Fair Play za odhodlání závodit i v tom stavu, jak jsem vypadal. Za tu cenu se zasadil Heinz Ollesch. Takovej je život a já si myslím, že kdyby tohle nebylo, tak jsem dnes úplně někde jinde.
 
 
Kdo z těch borců, se kterými jsi závodil, ti přišel úplně nejšílenější tím, jaké podával výkony?
Ti borci byli fakt vyrovnaní. Oni se v těch disciplínách na čas honili o setiny, to bylo pěkný. Nešlo ani tak o váhu, ale o to odhodlání porazit ten čas. Jeden kluk šel na plac a všichni mu šli fandit. Takhle si fandili navzájem. U nás na soutěžích to nevidíš. Každý se krčí v rohu a doufá, že ten druhý to nedá. U nich tohle nebylo. Něco jiného bylo, když nastoupili Pudzianowski a Zydrunas Savickas. Ti tomu dali nový směr jak ve vahách, tak i v časech. To byly výkony jak z jiné dimenze.
 
Kdy jsi přesně skončil se závoděním ve strongmanech a jaký to mělo důvod? No a jak pak vypadal tvůj život?
Končil jsem v roce 2008 na mezinárodních závodech v Praze pořádaných dnes už zesnulým českým silákem Janem Bartlem, který podle mě byl a je nejlepší silák za Českou republiku. Končil jsem, protože už jsem byl dost utahanej a přišla nová krev, která mě začala pomalu porážet. Já raději skončím na pomyslném vrcholu, než někde v zapomnění. V té době už začaly odtékat peníze jinam a podmínky se měnily.
Už při závodění jsem trénoval lidi ve fitnessu a po skončení jsem se tomu věnoval naplno a živil se tím. Občas jsem jezdil za kamarádem do Prahy, za Tomášem Podlipným. V tu dobu to byl náš nejlepší trojbojař, fakt hodný kluk. Když jsem byl zas jednou u něj na návštěvě, tak přišla řeč na mě a co budu teď dělat za sport. Já říkám, že nevím, ale líbí se mi sprinty nebo rugby. Tomáš nelenil, zvednul telefon a začal někomu volat. Položil telefon a říká: "Volal jsem na Pragovku, to je nejvyšší naše extraliga v Rugby, příští týden tě tam čekají na tréninku." Vůbec jsem netušil, co mě čeká, ale po prvním tréninku jsem zjistil, že je to další sport, který chci dělat na vysoké úrovni. Na Pragovce jsem strávil krásných 5 let hraním výborného sportu pod vedením Eduarda Krutznera, který za mnou pak přišel s nabídkou, že Slováci mají zájem, abych hrál v nároďáku u nich. Koukal jsem jak blázen, ale nabídku jsem přijal. Následovalo dostat slovenské občanství a to na základě toho, že můj děda z Duchcova pochází ze Slovenského města Žilina. V nároďáku jsem byl celý 2 roky, ale zároveň jsem hrál i na Pragovce. S rugby jsem skončil po 5 letech, protože jsem to přestal fyzicky zvládat. Po zápasech jsem byl vždy hrozně rozbitý. Když jsem začal hrát na Pragovce, tak se tam na mě jezdili dívat lidi, jak hraju. Znali mě ze siláku a já netušil, že mi tolik lidí fandilo. I někteří kluci, co hráli rugby, na mě koukali, když jsem začal s nimi hrát. Koukali a čekali, že až budeme hrát a budou mlýny, tak je potlačím před sebou, protože mě dali do první řady. Ti kluci v prvních řadách to vážně oddřou, ale tím rozhodně nechci hanit ostatní posty.  
Po rugby jsem nastoupil do normální práce a musím říct, že tuhle etapu bych rád vymazal ze života. 3 roky dřiny za almužnu a každodenní buzerování a lhaní do ksichtu od nadřízených. A co přišlo pak, to byla hrůza. Utrpěl jsem těžký pracovní úraz a 2 roky jsem se léčil a do dnes mam velké zdravotní potíže. Mám venku všechny plotýnky od 3 až do 5 milimetrů.

5) Liberec, Nisa strongestman 2004 IFSA, 1. místo s Ollesch a Islanďanem, jehož jméno si už nepamatuji 


I u rugby jsi tedy vydržel celkem dlouho vzhledem k tomu, že jsi tam určitě nepatřil mezi ty nejmladší. Jak vypadaly tvé silové tréninky a vlastně i kondiční tréninky pro tento sport?
Když jsem nastupoval na rugby, tak jsem tam byl druhý nejstarší. Tomu, co jsem pak po něm přebíral post, bylo 46 let, ale i tak hrál. Trénoval jsem dál ve fitnessu a na Pragovku jsem si jen nechal dovézt 600 kg gumu na převracení při tréninku. Občas mě tam poslal trenér i před zápasem, když jsme hráli doma. Řekl mi, ať jí jdu převracet na zastrašování soupeře a ono to občas i fungovalo. Soupeři se přestali rozcvičovat a zírali na mě, jak si tam hážu s tou obrovskou pneumatikou. Někdy mě na ní poslali i o poločase. Ve fitnessu jedu i dnes normální počty, tzn. 5 sérií a maximálně 12 opakování, víc ne. Dbám hlavně na techniku, protože když vidím, jak dnešní mládež dělá nesmyslné váhy a technika je katastrofální, tak jen valím oči. Technika je vždy lepší, než váhy.

Pokračování v průběhu příštího týdne. V druhé části došlo na témata jakými jsou Skotské Hry a samozřejmě Martinův soutěžní návrat, který se uskutečnil na Strongman Čáslav 2017. Řeč přišla i na Michala Tichého, kterého Martin připravuje.

 

 

 

 

 

 

Zanechat komentář